Barevné modely

Co jsem se nenaučil, že tyto tři základní barvy platí pouze v případě, že se míchají barvy tekuté nebo nekryvé. Když jsem později u televizorů a monitorů zaznamenal tři barvy červenou, zelenou a modrou, myslel jsem, že se spletli a místo zelené to má být žlutá. Teprve když jsem se dozvěděl o tiskových základních barvách azurové (cyan), purpurové (magenta) a žluté (yellow), se zhroutil můj obraz světa a došlo mi, že existují také jiné základní barvy než ty, které mě naučili ve škole.

Když už mluvíme o škole: Možná si vzpomenete na barevný kruh (podle Ittena), který se maluje ve škole. Bylo pro mě velice poučné namalovat první verzi levnou sadou tuší a poté druhou pomocí sady drahé. Drahá sada tuší míchala barvy podle očekávání, u laciné vypadaly i jednoduché míchané barvy ušmudlaně - levná sada měla velmi omezený barevný prostor jako možný výstup. Podobně to funguje s počítačovými obrazovkami: Laciné bohužel často nezobrazují barvy tak přesně, jako ty drahé.

Tři základní barvy žlutá (zkráceně „Y“ z anglického „yellow“), červená („R“ jako „red“) a modrá („B“ jako „blue“) jsou zajímavé pro malíře, kteří stále skutečně namáčejí štětce do barev. Pro fotografy a uživatele počítačů však nemají žádný praktický význam. Zde je zmiňuji pouze proto, že „G“ ve zkratce RGB neznamená „Gelb“ (německy žlutá, anglicky však „yellow“), nýbrž „Grün“ (německy zelená, anglicky „Green“).

Základní barvy televizorů, počítačových monitorů, fotolabů, fototiskáren, digitálních fotoaparátů a tedy i fotografů, kteří s těmito přístroji pracují, jsou červená, zelená a modrá, tedy RGB. Bez barvy je plocha černá, jako na vypnuté televizi. Velmi podobně pracuje fotoaparát: Jakmile na snímač nedopadá světlo, zůstává obraz černý. Základní barvy se míchají s dalšími, a když se všechny barvy sejdou na snímači v plném rozsahu, bude obraz bílý.

RGB se použije vždy, když se paprsky světla složí do obrazu. Čím více paprsků se sejde, tím světlejší obraz bude a tím více budou barvy tíhnout k bílé. Tomuto procesu říkáme „aditivní míchání barev“. YRB a také CMYK se použijí pro míchání barev na papír (nebo jiný materiál). Čím více barev přidáme, tím tmavší bude výsledek mísení a tím více se bude blížit černé. Tento proces nazýváme „subtraktivní míchání barev“.

Barevné tiskárny a velké tiskové stroje používají základní barvy azurovou (C jako „cyan“), purpurovou (M jako „magenta“), žlutou (Y jako „yellow“) a černou (K jako „blacK“ pro vyloučení záměny s B jako „blue“). Na rozdíl od malby se složky barevné kombinace před tiskem nemíchají. Namísto toho se drobné tečky základních barev nanesou vedle sebe a přes sebe tak, že vytvoří požadovaný barevný vjem. Černá se používá jako čtvrtá barva, neboť azurová, purpurová a žlutá neumožňují namíchat čistě černou (ze žluté, červené a modré v mé školní sadě barev to mimochodem také nejde).

Jako fotograf se barevnými prostory v modelu CMYK nemáte příliš důvod zabývat, ledaže připravujete data pro ofsetový tisk. CMYK je určen spíše grafikům. Dokonce i fototiskárny tisková data obvykle předpokládají v RGB a samy si je převádějí pro vlastní inkousty, zvláště pokud používají více než uvedené čtyři základní barvy. Také fotolaby, které vyvolávají digitální fotografie, pracují s RGB a nikoli CMYK.

To se jednou stalo osudným grafičce, která pro mě upravoval fotky určené k použití na pohlednice, které se tiskly na špičkové fototiskárně. Dopustila se té chyby, že převedla obrázky do CMYK, jako se to dělá u ofsetového tisku. Výtisky proto bohužel vyšly ve mdlých barvách, protože při převodu do CMYK a dalším zpracování ovladačem tiskárny se předpokládal RGB a kvalita fotografií silně utrpěla.

Vzhledem k tomu, že fototiskárny i fotolaby pracují s RGB, různým barevným prostorům CMYK se blíže věnovat nebudu. K získání dalších informací o barevných prostorech CMYK doporučuji literaturu pro grafiky, jako je například kniha „Grafik und Gestaltung“ od Markuse Wägera.

Pokud upravujete data pro tisk, měli byste při nákupu monitoru dohlédnout na to, aby byl schopen pokrýt co největší část barevného prostoru CMYK ISO Coated, jako například monitory řady EIZO ColorEdge. Jedině tak budete moci barvy na obrazovce spolehlivě posoudit.

Jak málo rozšířený je CMYK mezi fotografy, dokládá skutečnost, že fotografové většinou mluví pouze o barevném modelu CMYK, skoro nikdy však o konkrétním barevném prostoru v tomto barevném modelu, jako je například „CMYK ISO Coated v2“, což je běžný barevný prostor CMYK pro papír s povrchovou úpravou.

Vedle běžných barevných modelů existují také desítky dalších matematických způsobů, jak popsat barevný prostor. Každý z nich má vlastní oblast použití, pro kterou byl vynalezen. Někteří grafičtí editoři přísahají na práci v barevném prostoru Lab. Přesto se jedná o specifické téma, které přesahuje rámec této knihy. Jinak považuji tyto barevné modely z hlediska fotografa za nevýznamné.

Barevný prostor Lab zmíním v knize později pro ilustraci rozdílů mezi sRGB a Adobe RGB, zde vám jej představím: Lab je založen na třech základních hodnotách: L znamená světelnost („luminance“) a také jas, a a b značí dvě libovolně jasné barevné osy (od červené po zelenou a od žluté k modré). Každou barvu lze zobrazit kombinací hodnoty na osách a a b a poté měnit její jas na ose L. Nastavím-li L na 50 %, mohu zobrazit všechny barvy na ploše s jasem 50 %. Žádný tisk ani monitor však nedokáže zobrazit všechny barvy, které jsou teoreticky součástí barevného prostoru Lab. V rozích se tak projevují velké plochy uniformní šedé, kde by teoreticky měly být barevné přechody.